Jeskyně

 


 

Kapka

Kalná a chladivá
v rýhách se ukrývá
loudá se pod listím
hlínou se brodí jako temný stín
 
Pak škvírou ve skalách
spláchne si z těla prach
a čistá hřejivá
krápníkům na hrot kámen přílívá

Bílým kamením touha zmítá
Dává znamení neživá
Radost pramení z kapky která
umí být trpělivá

Kapka bývá váhavá
žádný neví
kdy se rozhoupá

Kdo se cítí osamělý
musí ji chytit
než se oddělí

 

Propast

Díra v zemi stále
ještě není propastí
Možná země jen zívá
Propast přichází
s lidskou bolestí
s místem odkud
nikdo se nedovolá

V hloubce tma
se houpá
jako tráva pod vodou
zdola prsty v nás
máčí
Propast zajímá
kam až popojdou
Ví že nikdo z nás
neodolá    

Ze dna to sálá
Točí se vír
Někdo se chystá být

 

 


Jsou dny kdy té rány neubývá
Jsou dny kdy se rána nehojí
Jsou dny kdy je rána nakažlivá
Propast otevírá náruč svojí

Jsou dny kdy se zdá že je to studna
která vodou tváře ochladí
Jsou dny kdy je krásné být až u dna
a už se od něj nikdy neodrazit

Jsou dny kdy i propast někam padá
kdy se všechno v dobré obrací
Jsou dny kdy se štěstí v dlouhých řadách
vznáší nad hlavou jak na oblacích

Příběh který nikde nezačíná
Jen to někde v hloubce zachrastí
Propast může být i pohostinná
Jen to vykládejte propasti

    

Fascinace


Fascinace!
Fascinace! 

Vábivá a svíravá
Poutavá i prázdná
Klouzavá i dávivá – dávivá!

Fascinace!
Fascinace! 

Přítulná i zdráhavá
Náhodná i stálá
Vnímavá i svéhlavá – svéhlavá!

Přátelská i sžíravá
Současná i dávná
Spoutaná i toulavá – toulavá! 


Valounek

Podzemní řeka je schoulená
Valounek ticha se přibatolí
Do vody kleká řeč nevyřčená
jak do cizího soukolí

A voda dělá že nerozumí
O slova pleská jak o břehy skal
a pak se celá rozešumí
a ze všech koutů vytryská

Svět  býval tichý a klidný
Křik všechno dobré rozleptá
Valounek mívá zakrytou tvář
Snaží se stát        
a nehýbat

Svět býval milý a pevný
Křik všechno dobré rozdrolí
Valounek skrývá před křikem tvář
K řece se choulí a předstírá
že není  

 

Úkryt

Už jenom pár kroků
a ze samoty svojí
vyleze ven jako z nory
kdo se nebojí

Jenže strach o ten
poslední krok
hádá se s vůlí
a tak poperou

V úkrytu kdo čeká
kdy už se něco stane
Zůstane to jako vždycky
všechno při starém

Jenže strach o ten
jediný krok
hádá se s vůlí
a tak poperou

Přes větvičky chvojí
kdo pozoruje dění
ten se těžko provdá ten se
těžko ožení

Úkryt je sladká
vábivá past
Úkrytu časem
se špatně odvyká

Úkryt je sladká
vábivá past
Časem nám úkryt
život spolyká 

Samota je jediná kdo zůstává!
Samota je jediná!
Tak příště snad... !?

 


Stropy

Stropy se bojí závrati
z té hrozné hloubky pod sebou
která co vezme nevrátí
jak černý chladný dravý proud

Stropy se hýbat nemohou
Očima bloudí po stěnách
Samy svou vlastní oblohou
která je příliš vzdálená

Stříbrem kámen voní
Žízní kterou neuhasí
Šmátrá kde v pouzdře má
dávné časy

Svítá
Svítá
Kámen místo hledá ....  -  svítání!

Dávné pouzdro  v dlaních
svírá   
Neví co bude dál.... -  svítá!

Kámen závrať nemá
Žádný proud ho neutopí
Jen skála svíravá
Brání mu jít
Jen skála svíravá
jako stropy

 

 

Puklinka

Pramínky otázek po zdi kanou
Hledají puklinku otevřenou

Víc než dva prstíčky neprostrčí
Padají nicotě do náručí

Otázky
staví ruce
od země
nahoru
Doufají že se s těmy
které přicházejí shora
neminou

Otázky
vystrkují svoje
otazníky
jako sadaři
až ke koruně
ale stále se jim
nedaří dosáhnout

Některé otázky
spouštějí ruce
dolů
Doufají že v té tmě
ty
které přicházejí
zdola
neminou

Otázky svými otazníky
mávají
kolem sebe
jako navigátoři
Netuší
zda se jim podaří
něčeho dosáhnout


Spousta věcí může projít
malou skulinou
Každý však má jen tu svojí

která může jenom jemu
průchod nabídnout
Obstojí či neobstojí?

Malinká
puklinka!

Díra v plotě – jizva v kůži
Škvíra ve dveřích
Každý den se šance úží

Ať je těžké nebo lehké
jako pápěří
rozhodnutí nelze dlužit

Naděje vždy kousek zbývá
Nehoří – jen přihořívává!

 

Mariana

Pod balvanem cosi se hýbe
jako řeka
která se na světlo sápe
a nechce čekat
S balvanem třese se zem
Některé stromy
kořeny uhýbají
jiné to zlomí

Marii se zdá
že svět pospíchá
Cíl se v mlze motá
Loď už kotvy potápí
Kotvy potápí...

Otvor je zavalený
balvanem noci
Co je tu uschované
to bez pomoci
snaží se proplazit ven
a sílu sbírá
zůstane tady po něm
jen prázdná díra

Všichni ještě spí
Nikdo netuší
S čím se v ranní mlze
setká po probuzení
Po probuzení...

Marii se zdá
že svět nevnímá
Dál ji srdce bolí
Balvan zlehka políbí
Zlehka políbí...

Zase se zatřese zem
Balvan se brání
Zase se zatřese zem
Však bez ustání
kořeny ustupují
a balvan matou
Lidi ho neunesou
neví jak na to

Lidi ho neunesou!

Marie k zemi je schýlená
s náručí vyprázdněnou
Že každá doba je šílená
když klečíš na kolenou

Marie k zemi je schýlená
s náručí vyprázdněnou
Že každá doba je šílená
je-li na vybranou

 

Sedíš tu na zemi schýlená Mariáno!
s náručí vyprázdněnou Mariáno!
Doba je pokaždé šílená Skálu prázdnou
Mariá! Mariá! ráno ti přichystá!

Sedíš tu To že sám
v klubíčku schoulená se zdvíhá
s náručí osiřelou kámen
Že každá doba je šílená nejsou čáry žádné
víš jen ty jediná ! víš jen ty jediná!

Jenom ty jediná! Jenom ty jediná!
Jenom ty jediná! Jenom ty jediná!

 

Naviják

Úkryt či vězení?
Povrch či podzemí?
Za která slova
můžem se schovat?
Která nás pozmění?

Kterých se máme bát?
Kdy které začíná?
Kterých je mnoho
až dusit mohou?
Která jsou jediná?

Jediná!
Správná...?
Povolí
naviják?

Povrch či podzemí?
Háček je zadřený
Zda někdo volá
nebo jen zdola
tma cinká o stěny?

Některá slova zní
jak vlastní plagiát
Mrskají sebou ...
Utáhnout nebo
povolit naviják?

 

Slova plachá
jak malí šneci
poletují
okolo věcí
neproniknou
závalem touhy
namísto jmen
šedavé šmouhy
Slova plachá
jak malí šneci
poletují
okolo věcí
namísto jmen
nejasné skvrny
pobodají se
o vlastní trní

Ponorná řeka
na povrch vyplouvá
vyplouvá – háček
v ústech se třpytí

Povolit naviják
Ale jak? Ale jak?

 

Jeskyně

Ve stínu jeskyně jiskřičky poletují
položím mezi ně znavenou duši svojí

Jestli se ohřeje
jestli se ztratí
kdo ví

Ozvěna slyší mně
ale nic neodpoví